Chvála Kristu!

Přátelé, ministranti, bratři. Na Signálech se začínají ministranti sdružovat a vše začíná dostávat nějaký řád. Rozhodl jsem se podpořit toto společenství a sepsat několik článků z našeho běžného života. Mohlo by být zajímavé porovnat, jak trávíme čas, jak prožíváme mši svatou a co uděláme, když vykročíme jednou nohou z kostela. Zatím jsem se neproklikal všemi ministranty na Signálech (takže netuším nic o průměrném věku), ale budu se snažit neorientovat se jen na určitou věkovou skupinu.

Svůj první blogový zápisek bych chtěl věnovat přípravě na mši svatou. Nemyslím tím však poskládání kalicha nebo nalistování lekcionáře, mluvím o přípravě sebe sama.

Pro mladší ministranty

Možná někdy ráno vidíš rodiče, jak odcházejí do práce. Obléknou se, nasnídají a vyjdou z domu. Nemají potřebu připravovat se nijak hlouběji, vždyť jdou vykonávat to, co dělali včera, budou to vykonávat dnes a zítřek nebude jiný. Mnozí dospělí chodí do práce mnoho let, aniž by změnili pracoviště. Práce je pro ně běžnou součástí dne, kterou už ani nevnímají jinak než nutné zlo. Ráno vstanou a řeknou: "Do práce prostě musím." Ale ty, když odcházíš z domu na mši, si tohle určitě neříkáš. Mše pro Tebe není všední.

Máš rád Vánoce? Ano? To je v pořádku, já také. Vzpomeň si na poslední Štědrý den. Jak probíhal? Celý den ses určitě těšil, až večer pod stromečkem najdeš nějaký dárek (nebo dárky). Ale zároveň jsi cítil, že jenom "přijít ke stromečku, rozbalit krabici, zaradovat se a jít spát" je málo. Že na každý dárek se musí člověk připravit. Doma je uklizeno, večeře taky není ledajaká, dost možná i oblečení na večer zvolíš takové, které ze skříně nevytahuješ každý den. Cítíš se dobře. Ale možná už nevíš, že tím vším neděláš Štědrý den opravdu štědrý jen sobě, ale i ostatním, rodičům, sourozencům a všem, se kterými Vánoce slavíš.

Dobře. Teď už třeba budeš se mnou souhlasit, že na každý dar se nějak připravuješ. Je pro Tebe i mše svatá dar? Nebo je to jen hodinka, kterou v tom kostele strávíš, protože musíš, protože rodiče chtějí? Při mši svaté dostáváme tolik, že to ani nejsme schopni všechno registrovat. Ze mše si odnášíme tak málo, protože víc neuneseme. A to všechno dostáváme úplně zadarmo. Je to dar. Dar, na jehož přijetí se musíme připravit.

I ty, i když jsi zatím třeba mladý hoch, můžeš udělat mnohé, aby ses připravil a udělal tak mši štědrou sobě, ale i lidem, kteří Tě budou mít celou dobu na očích. Pokusím se teď několik nápadů sepsat, možná ledacos děláš, možná se u něčeho pozastavíš a řekneš si, že bys mohl i tohle zkusit.

• Přijít do sakristie 5 min přede mší je dost pozdě. Budeš ještě uřícený z venku a jen stěží se stihneš převléci. Zkus vyjít z domu dřív, abys nemusel utíkat, v sakristii zkus být 15 min před začátkem mše, převlékneš se v klidu a sklidníš sám sebe.

• V sakristii nejsi sám. I ostatní potřebují načerpat klid, aby pak při mši nebyli roztěkaní. Buď tedy ohleduplný a snaž se spíš klid a pohodu rozdávat. To že při vstupu do sakristie pozdravíš je minimum. Zkus ale také nepobíhat, otevíráš-li skříňky nebo šuplíky s oblečením, nepráskej dvířky. Budeš-li je otevírat pomalu, skoro nikdo si toho ani nevšimne.

• Nekřič. Chceš-li s někým promluvit, dojdi k němu. Chceš-li promluvit ke všem, zkontroluj, je-li k tomu vhodná příležitost (někdo může mluvit s někým jiným, dělat jinou práci nebo setrvávat v modlitbě).

Pokud zvládneš vstupit do slavení mše svaté uvolněný a klidný, přečti si i další kus textu. Je sice pro ty starší, ale to už možná jsi i ty.

Pro starší ministranty

Teď to teprve začne být zajímavé. Mám totiž pocit, že čím je ministrant starší, tím více je mu přisluhování všednější. Budu rád, když se v komentářích podělíte o svůj způsob přípravy, bude-li to žádoucí, vaše komentáře zařadím jako součást tohoto textu.

Když jsem o přípravách mluvil s jinými ministranty, dostalo se mně odpovědí: "no, pomodlíme se s knězem a jdem na to", nebo "už se ani s knězem nemodlíme, jen po mši společně poděkujeme za to, že vůbec byla". To je škoda. Třeba jako inspiraci (ale ne "návod", protože každému to vyhovovat nemusí) uvedu svoji zkušenost. Dříve než se vůbec obléknu, zakleknu do lavice. Stačí chvilka, aby ze sebe člověk sňal všechny neduhy, které si přinesl z "venkovního světa". Ty sem nepatří, vždyť teď jdeme přisluhovat. A komu vlastně? Pánu Bohu? Knězi? Lidem? Jdeme vykonávat službu, ve které se odpouští jakákoliv chyba, ale ne nedbalost. Ještě dokud jsem v lavici, připojím modlitbu:

Teprve teď vstupuji do sakristie, ale už "jako vyměněný". Jsem připravený dary přijímat, ale také tak trochu dávat. Před samotnou mší a také hned po ní se ještě modlíme s knězem. Pokud se tak ve vaší farnosti neděje, zkuste o tom s otcem promluvit, má to smysl.

-- přidáno dne 15. 1. 2009 --

Přede mší svatou se společně modlíme takto:

"Pane, otevři má ústa, abych Tě důstojně chválil
a očisť mé srdce od všech nedokonalostí,
abych Ti upřímně sloužil po celou mši svatou
u Tvého oltáře. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen."

Po mši svaté:

"Pane, děkuji Ti za všechna dobrodiní,
která jsem dostal při mši svaté u Tvého oltáře.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen."

Máme tyto modlitby na zdi a modlíme se společně s jáhnem i knězem. Myslím si, že je to moc důležité.

--------------------------------

Přeji nám všem, abychom naši službu vykonávali se skloněnou hlavou, ale pozvednutým srdcem. Aby nám mše svatá byla vždy darem, nikdy ne prací nebo nutností. Abychom neministrovali pro sebe nebo pro hrdost našich rodičů, ale pro Krista, který je v lidu, pro lid, který je v Kristu.

Dobrořečme Pánu!