zastavení 13., autor kresby: Miloš Muzikář

Modleme se:

Zastavení třinácté: Kristus Pán sňat z kříže a položen do náruče své matky

Pán Ježíš dotrpěl. Už ho nic nebolí, ale jeho maminka pláče. Přátelé pak Ježíšovo tělo snímají s kříže a kladou je na její klín. Panna Maria ho s láskou přijímá.
Jak přijímáš Pána Ježíše ty?

Vydáním života na kříži náš svět o Ježíše Krista nepřišel. Odkázal se nám ve způsobách (všech!) svátostí - nesrovnatelně a nedílně. Častokrát bývá Kristus Pán přisuzován hlavně Eucharistii, osobně jej ale nevnímám o nic míň ve svátosti smíření, manželství, kněžství... Jen pokaždé trochu jinak - je potřeba hledat. Je to podobné jako ve starozákonní době - pro člověka bylo vždy těžké (až nemožné) si Boha nějak představit, osvětlit. A snad právě proto se Bůh lidem dával poznat v tolika variantách (viz. SZ v Bibli). V dnešní době tomu není jinak.

Myslím si, že především ministrant by měl být v přijímání svátostí příkladný.

Eucharistie
Vnímám jako důležité přijímat často. Nejen ve sváteční dny, ale i v dny všední. Není to nějaké hrdé vystavování se ve stylu "všichni se podívejte, jdu k Přijímání", ale možná právě naopak je to výraz pokory. Je to naše odevzdanost a veřejné přihlášení se k tomu, že bez Kristovy opory padneme pro svou slabost. A padneme v "začarovaný kruh", protože čím míň budeme přistupovat ke sv. Přijímání, tím hlouběji klesneme a tím méně budeme přistupovat... a tím hlouběji klesneme...
Z rozhovorů s ministranty (a obecně sledováním toho, co žijí) cítím, že je někdy podceňována "hodnost" Eucharistii přijímat. Příjde mně smutné, že se často (a sleduji, že opravdu velmi často) ono rozlišení zúží jen na oblast 6. přikázání. Ostatní je opomíjeno a - aniž bych si jakkoliv přisvojoval nárok na rozlišení u jiného člověka než sebe - často je podle mě přijímáno nehodně.

S oporou katechismu a na základě vlastního postoje vypíchnu pár věci k zamyšlení.
1. přikázání - zahrnuje také věštění, magii a lhostejný postoj k poznávání pravd víry
2. přikázání - zahrnuje klení a nedodržování slibů, ke kterým se člověk zavázal
4. přikázání - zahrnuje odpírání poslušnosti rodičům, neúctu
5. přikázání - zahrnuje poškozování vlastního těla (kouření? nadměrné požívání alkoholu? omamné látky? sebeprezentace, že po 18. roku si takové věci mohu dovolit?)
9. přikázání - varuje před nečístými myšlenkami a touhami, které na sebe jen nabalují další zlo
10. přikázání - zahrnuje chamtivost a závistivost

Řím 13, 8 - 10

Svátost smíření
Je velkým setkáním s Ježíšem. Bývá obtížná pro toho, kdo k ní přistupuje jako k "vyznání hříchů". Bývá radostná pro toho, kdo k ní přistupuje jako k setkání s tím Ježíšem, který miluje, který odpouští, který pozvedá.
Už jen kvůli tomu, jakou službu ministrant zastává a v jakých prostorách se pohybuje, měl by snad přistupovat ke zpovědi častěji. Jen stěží se také může člověk připravit na zpověď do hloubky, když byl naposled u sv. smíření hodně dávno. Naproti tomu, byl-li naposled např. před týdnem, snadněji si vybaví v rámci přípravy svá provinění a hlavně - rychle a v návaznosti na minulou zpověď načerpá novou milost a sílu. Viz. závěr rozhřešení: "... odpustí hříchy a naplní tě pokojem."

Svátost kněžství
Neodpírám kněžím jejich člověčenství, jejich nedokonalost, jejich nárok na chybu a hřích. Přesto si myslím, že ve svém životě a ve své službě mají (a potřebují) zvláštní milost. Že i skrze ně je možné se setkat se samotným Kristem - někdy skrze slovo, někdy skrze čin, ale nebo také jen skrze pohled či postoj. Proto také nemám rád, když se z kněze dělá ono známé "hej, nebo počkej" - a vůbec není rozhodující, zda si to ten či onen kněz nechá líbit. Vyplatí se hlídat se a nezacházet do extrémů, a to do žádného, např. oslovení "velebný pane" je už také minulostí :) a dnes by asi působilo spíš posměšně.

Jednou jsem zaslech jednu myšlenku od našeho kaplana: Tak jak se chovají ministranti ke svému knězi, tak se jednou budou chovat jejich děti k nim samotným, až budou otcové rodin. Stojí to k zamyšlení - a není v tom žádná magie.

Modleme se: